THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vojna – jej podstata zostáva tisícročia nemenná, na druhej strane, vojnové prostriedky prinášajúce smrť a utrpenie prechádzajú búrlivým vývojom. Práve dosiahnutý stupeň mechanizácie zabíjania vo svetových vojnách je motívom albumu z dielne Marca Kehrena. To dáva tušiť ústup od tklivej melanchólie k brutalite a beznádeji v podobe veľmi kontroverzného holdu niektorým (poväčšine nemeckým) masovým prostriedkom zabíjania.
Tridsaťtri minút trvajúca cesta začína v útrobách koncentračného tábora – v jeho „Krematóriu“. Masívny vokál s trochou gitár patrične sprostredkuje bezútešnú atmosféru tohto miesta. Tento pocit komunikovaný textami plnými krvi a zabíjania spolu s jednoduchou hudbou však nevyprcháva, no prestupuje celou nahrávkou. „Warfare Machines“ sa tak stáva veľmi deprimujúco pôsobiacim celkom. Kompozično-inštrumentálna zložka je ale okresaná na absolútne minimum a jednotlivé skladby (s)padajú do primitívnych štruktúr black-doomovej rytmiky. Ústredným prvkom tak zostáva vokál, ktorý je možné bez problémov zaradiť k tomu najextrémnejšiemu, čo je možné vôbec počuť. Druhým aspektom sú texty, ktoré, ako som už naznačil, balansujú na veľmi tenkej hrane a je len otázkou interpretácie, kam je s nimi možné skĺznuť. Okrem množstva brutality je možné ako kontroverznú ukážku (vytrhnutú z kontextu) vybrať napríklad úryvok textu skladby „Napola“:
We grow by number, every day one joins under the swastika. Leaving behind the civilized world.
Every thought serves the cause, as we´ve been told many times. A proud to be Aryan
„Maneuvre East“ sa ďalej venuje nemeckému ťaženiu na východ, „MG-34“ je zas významný nemecký samopal. Práve vďaka pohľadu na vojnu z tejto strany dostáva album silne znepokojujúci charakter. Žánrovo prechádzame v strede k do svižnejšieho blacku zabiehajúcich skladieb („MG-34“, „Napola“), no celá mizéria prestupujúca každou minútou je završená v excelentnej záverečnej funeral doomovej dvojici „Nerve Agent“ a „Morphium“. V prvej menovanej primitívna rytmika dokonáva dielo skazy vdýchnutého nervového plynu a v zúfalom volaní: „What is left of me? Of me?“ sa agónia prenáša do umierajúceho tempa šepkaného záveru ťažkotonážnej „Morphium“. Dramatické zakončenie, podobne ako úvod, zanecháva veľmi kontroverzné pocity. Na jednej strane je silná atmosféra a rovnako silne depresívny charakter nahrávky. Na druhej strane je možné niektoré idey veľmi ľahko zneužiť a (dez)interpretovať, plus hudobná stránka rozmenená na drobné za veľa nestojí.
Uzavrieť to môžem tak, že „Warfare Machines“ je veľmi špecifický album. Na jednej strane exceluje vo vytvorení desivej a depresívnej atmosféry, na strane druhej pracuje s veľmi obmedzenými výrazovými hudobnými prostriedkami. To samozrejme môže byť pre niekoho plusom, u mňa, keď všetko zrátam, to bude tak na pomedzí.
Warfare Machines“ je veľmi špecifický album. Na jednej strane exceluje vo vytvorení desivej a depresívnej atmosféry, na strane druhej pracuje s veľmi obmedzenými výrazovými hudobnými prostriedkami. To samozrejme môže byť pre niekoho plusom...
6,5 / 10
Marco Kehren
- gitary, vokály
Jurgen Bartsch
- basgitara
Giuseppe Orlando
- bicie
1. Krematorium
2. Carpet Bombing
3. Manoeuvre East
4. Napola
5. MG-34
6. False Flag
7. Nerve Agent
8. Morphium
Warfare Machines (2007)
Insomnia (2004)
Mournument (2002)
Deinonychus (1999)
The Ark of Thought (1997)
The Weeping Of A Thousand Years (1996)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.